První junácké kroky v Jevišovicích

Bylo to o prázdninách v roce 1912, kdy se vykládalo na Humpolecku a Ledečsku, že kdesi u Humpolce táboří skupina studentů se svým profesorem jako cikáni. Fáma dokonce vykládala, že si sami vaří v kotli na ohništi, že spí pod stany jako cikáni. Většina starších a moudrých učitelů a profesorů tuto událost horlivě přetřásala, nikdo to však neschvaloval, ale veřejně pana profesora odsuzovali, že kazí mládež, která tím jen zdivočí, místo aby ji vedl ke knize a studiu.

Učil jsem v té době v okolí a zpráva, kterou jsem zaslechl, mi nedala pokoje. Byl jsem mladý zajíc učitelský připravující se tou dobou ke zkoušce na měšťanskou školu, ale
pří tom velmi zvídavý, hledající vše nové, co se vymykalo dosavadním předpisům školským a vychovatelským. Zpráva mi nedala pokoje a tak jednoho dne vydal jsem se na místo činu. Celý den ukryt na kraji lesa bedlivě jsem pozoroval denní život tábořících. Dovnitř jsem si netroufal, nevěděl jsem, jak bych byl přijat. A když jsem později vypravoval tuto událost br. Svojsíkovi, dověděl jsem se, že bych byl vítán a že by mne dokonce přijal do tábora jako účastníka. Ale tento den mi stačil, abych se stal horlivým a zaníceným vyznavačem skautování, jak jsme tehdy říkali.

Po prázdninách 1912 na obecné škole v Hulicích začal jsem skautovat s třídou vesnické školy. Rozdělil jsem si třídu na družiny, chodili jsme ven k Želivce a Sázavě a pozorovali přírodu: ve škole jsem zavedl rukodělné práce, ale jen modelování a nějaké práce ze dřeva. Ale nepochodil jsem u svých představených a pan c. k. školdozorce mi zcela jasně řekl, že jsem příliš mladý, abych zaváděl do školy jakési novoty a chtěl býti chytřejší než starší a zkušenější pedagogové. Ale ani práce se mi nějak mezi hochy nedařila. Neměl jsem ani zkušeností, ani porad, ani literatury. Celá má práce byla jen nepodařenou improvizací. Proto jednoho dne jsem si zajel do Prahy za panem profesorem Svojsíkem. Byl nadšen mým vypravováním a chtěl, abych něco napsal o svých zkušenostech junáctví na venkově a dal mi dvě knížky. Byly to Základy junáctví, vyšlé v r. 1912, a jeho Den v táboře junáků, vyšlý v r. 1913. Své zkušenosti s venkovským oddílem jsem nenapsal, byly by bývaly velmi smutné a tak na ně br. náčelník čekal marně, ač mne několikrát pak urgoval. Prostudoval jsem si obě knížky a pomalu se připravoval na nový junácký rozběh. Ale neklidné doby a konečné vypuknutí války r. 1914 mou práci hodně zpomalily. Narukoval jsem o mobilizaci, ale brzy jsem byl propuštěn a přeložen na měšťanskou školu do Jevišovic u Znojma. Jakmile jsem tam trochu zdomácněl, vrátil jsem se ke své staré myšlence. Stará láska nerezaví a kdo jednou k junáctví přičichl, musí se vždy k němu vracet. A tak v r. 1916 vznikl jeden z prvých moravských oddílů chlapeckých v Jevišovicích. Byl to oddíl z mých žáků v měšťanské škole. Brzy jsem poznal ze zkušeností, že junáctví je nejlepší výchovnou metodou mládeže a divil jsem se a dodnes se divím, že mnoho učitelů a profesorů kolem této metody chodí se zavřenýma očima a dnes dokonce staví se i nepřátelsky. Mluvím s nimi, ale nikdo neřekl důvody proti. Většinou tkví v naprosté neznalosti jeho výchovného systému a dívají se na junáctví stále očima těch starých učitelů roku 1912 a očima starého c. k. školdozorce, nebo pramení v osobních a z největší části spolkových věcích jiných tělovýchovných organizací.

V Jevišovicích se mi již práce dařila dobře. Bylo to vidět nejen na prospěchu třídy, ale i na její morálce a výchově. Vzpomínám těch skvělých chlapců tehdejšího oddílu Vocilky, Sedláka, Plíška, Maráka a jiných, jejichž jména mi vymizela z paměti. Ale často se s hochy setkávám a i oni rádi vzpomínají na naše válečné skautování. Nebyl jsem s nimi ve styku jen ve škole, ale celé dni a často jsme tábořili v lesích u rybníků za Bojanovicemi. Stanů nebylo, ale velkostatek nám rád půjčil velké vozové plachty, až r. 1917 jsem dostal od br. náčelníka několik stanů.

Po zkušenostech nabytých v r.1916 a 1917 jsem chtěl seznámiti i učitelstvo se zásadami skautské výchovy a po domluvě se školním inspektorem St. Marákem jsme uspořádali o prázdninách 1918 v Jevišovicích všeobecně vzdělávací kurs pro učitelstvo. Byl to tehdy podnik dost odvážný a při nedostatku potravin i dost riskantní. Ale podařil se. A do tohoto kursu jsem zařadil i část nazvanou: "Výchova mládeže skautováním". Sám necítil jsem se dost kompetentní, abych dělal na toto téma v kursu docenta a tak jsem pozval br. prof. Svojsíka. A br. náčelník přijel na několik dnů. Skoro na 50 učitelů a učitelek bylo tehdy nadšenými posluchači Svojsíkovými. Byli jsme většinou venku a nakonec jsme uspořádali i dvoudenní tábor na starém místě v lesích za Bojanovicemi. A první den byl i zakončen slavnostním táborovým ohněm. A tam tehdy lidé sobě celkem cizí, pod dojmem tiché letní noci a vlasteneckého projevu br. Svojsíka si našli cestu ke svým srdcím a dlouho do noci až k prvnímu rozbřesku dne nesly se korunami stromů dolů ke Znojmu, tehdy zavile německému, zvuky písní Kde domov můj, Svatováclavského chorálu, Marseillaisy, Písně práce a mnoho, mnoha tehdy zakázaných písní. Byly to chvíle, na které se nezapomíná po celý život a jistě mnozí dosud žijící účastníci tohoto prvního junáckého učitelského kursu si často na ně vzpomenou.

Ale to již první válka světová doznívala, za měsíc nato jsem již byl na matiční měšťance ve Znojmě a po převratu a po osvobození Znojma dali jsme se již do junácké práce ve Znojmě. To už byla práce radostnější, práce v osvobozené vlasti. Řady naše rostly a sílily. Škoda, že se br. Svojsík nedočkal dnešních dnů, aby viděl, jak všechna československá mládež spontánně se hlásí k jeho ideálům. Ale Bůh jej miloval a odebral si jej k sobě v době, kdy v bolestivých křečích zmírala svoboda československého lidu. Nedožil se národního ponížení a nedočkal se koncentráku a plynové komory, kterou by mu byli jistě nacisté darovali za jeho velkou uvědomovací práci v československé mládeži.

A tehdy v jevišoviském kursu mi řekl: "lidé snad půjdou proti tobě, ti kteří ti neporozumí, budou ti házet klacky pod nohy. Nedbej toho a jdi svou cestou a bojuj. Ale hleď, abys nikdy neztratil důvěru a lásku mládeže."
A to bylo nejvzácnější poučení, kterého se mi do života dostalo.